Naše první špatná událost.
Byl krásný zimní den a já jsem běhala po zasněžené zahradě. Hledala jsem granulky, které mi panička po zahradě pečlivě rozsypala. Protože ve sněhu se mi granulky těžce hledali, pomáhala mi moje howavartí kamarádka Nina. Když jsme všechny našli, ozval se hlas ,, Nessi ke mně '' a já už jsem věděla, že mě volá moje panička. Tak jsem poslušně běžela za ní. Moc mě pochválila a vzala mě do náručí. Šli jsme na neznámé místo, které panička nazvala kotcem. Mně to připadalo spíše jako vězení i přesto, že význam těchto slov neznám. Panička mě položila na zem, udiveně jsem to tam začala zkoumat. Měla jsem tam svoje hračky, pelíšek a misky s vodou. Také tam stál krásný domeček a vedle něho veliká deka. Panička mě pohladila. Pochvíli odešla a já tam zůstala úplně sama. Moc se mi tam samotné nelíbilo a tak jsem začala brečet. Zanedlouho jsem zahlédla kocoura, který na mě číhal za keřem. Chtěla jsem se k němu dostat. Strčila jsem hlavu do mřížky v pletivu, ale už jsem jí nemohla dostat zpátky. Začala jsem brečet. To už moje panička přiběhla a zavolala dalšího páníčka, který přinesl zrezivělou věc připomínající nůžky. Akorát byla mnohokrát větší a řikalo se jí kleště. Dlouhou dobu jsem s sebou cukala a konečně jsem byla volná. Mohla jsem zase poskakovat, běhat a neměla jsem hlavu uvězněnou v pletivu. Byl to krásný pocit. Panička si se mnou hrála na zahradě a když jsem se unavila vzala mě domu. Já spokojeně usnula v teplém pelíšku a spala a spala a spala... Doufám že už v té velké věci, které se říká kotec nikdy neuvíznu. BYLO TO PRO MĚ VELKÉ PONAUČENÍ !